15. Recenze knihy -- Logika a láska v rodičovství

Subtitle: Jak učit děti zodpovědnosti

Autor: Foster Cline, MD and Jim Fay

Rok vydání: 1990, 2006

Vydavatel: NavPress http://www.navpress.com

Počet stran: 271

Webová stránka autora: http://www.loveandlogic.com

Jazyk vydání: anglický

Tuto knihu byste si měli přečíst v případě, že…

Se zajímáte o hledání efektivních způsobů, jak vychovávat děti a přitom se vyhnout mocenským bojům.

„V kostce“…

Toto je přístup k rodičovství, který lze označit jako „každý vyhrává“. Děti se učí zodpovědnosti a logice v životě skrze řešení vlastních problémů. Rodiče vycházejí ze sporů vítězně, protože prokazují zdravou sebekontrolu, aniž by se uchylovali ke vzteku, výhrůžkám, sekýrování a vyčerpávajícím mocenským bojům. Tento přístup vnáší do rodičovství prvek zábavy.

Hlavní myšlenky…

Existují dvě základní pravidla výchovy typu „láska a logika“:

V první řadě, milující rodiče musí pevně stanovit pravidla, založená na vymahatelných úkolech, aniž by se přitom nechali ovládnout vztekem, sekýrováním či výhrůžkami. Rodiče dbají na to, aby se jim dařilo prosadit si vše, čeho chtějí dosáhnout. Poté musí důsledně tato pravidla dodržovat, aby děti pochopily, že jsou samy zodpovědné za své činy a že za nesprávné činy ponesou odpovídající následky. Na základě tohoto poradenského stylu rodičovství rodiče kladou dětem v co nejrannějším věku otázky a dávají jim na výběr namísto toho, aby jim přesně říkali, co mají dělat. Břemeno odpovědnosti tak přenášejí na bedra dětí. V době, kdy se děti dostanou do puberty, jsou tudíž schopné se rozhodovat samy.

Za druhé, když dítě způsobí nějaký problém, dospělí projeví empatickou reakci ve formě lítosti a s porozuměním vrátí problém i s jeho důsledky zpět dítěti. Rozumní rodiče projeví empatii, přičemž ponaučení za ně provedou přirozené a způsobené následky. Neuchýlí se k frustraci, vzteku či prosbám. Namísto toho projeví empatii v případě, kdy špatná volba dítěte vyústila ve strach, bolest a lítost. Umožní důsledkům chyb, aby obstaraly učení za ně. Tyto důsledky nutí dítě k sebezpytování a zamyšlení.

Rodiče, kteří se řídí láskou a logikou, kladou svým dětem otázky a dávají jim na výběr namísto toho, aby jim říkali co mají dělat. Možnost výběru funguje, protože rodiče dávají dětem prostor k přemýšlení. Dávají dětem příležitost k tomu, aby dělaly chyby a učily se z jejich důsledků. Možnost výběru nám pomáhá vyhnout se konfliktům s dětmi. Děti od nás slyší, že věříme, že dokáží přemýšlet, když jim dáváme na výběr a rozhodnutí, která činí, je připravují na celoživotní rozhodování, které na ně čeká v dospělosti.

Kroky…

Když se dítě chová nepřístojně, rodič může říci „ach jo” nebo „smůla“, je-li dítě starší. V tomto případě udržte barvu hlasu tak, aby vaše poznámka nevyzněla naštvaně, frustrovaně nebo sarkasticky.

Poskytněte dětem možnost výběru. Neříkejte jim, jak se mají chovat. Namísto toho dejte dětem na výběr ze dvou možností, z nichž obě jsou přijatelné pro rodiče a je možné je v případě, že se dítě rozhodne nic nedělat, vymáhat. Kontrolu a veškeré důsledky tak přebírá dítě. Dítě rozhoduje, ne rodič.

Splnění možností, které jste dali na výběr, vymáhejte s klidem.

Citace…

„Tím, že dětem již v ranném věku umožníme rozhodovat o jednoduchých věcech, je připravujeme na to, aby se zamýšlely a přebíraly kontrolu nad svým životem. Když pak udeří puberta, nenechají se děti tak snadno ovlivnit svými vrstevníky a jsou lépe odolné vůči hrozbě alkoholu, drog, sexu a dalších pokušení. Naučily se totiž, že se mohou rozhodovat dle svého vlastního uvážení.“ (str. 44)

„Zodpovědné chování má přímý vztah k množství rozhodnutí, které se od dětí očekávají. Čím více rozhodnutí učiní, tím zodpovědnějšími se stávají.“ (str. 52)

Jak kniha ovlivnila mé rodičovství…

Než jsem zjistila, jak důležité je nastavit dětem hranice tím, že jim poskytneme výběr a necháme je prožít si důsledky svých rozhodnutí, byla jsem spíše direktivním rodičem. Myslela jsem si, že vedení dětí ke vhodnému chování je pro ně v dlouhodobém měřítku lepší, takže jsem jim často říkala, co mají dělat. Nevěřila jsem, že by se dokázaly rozhodovat samy, protože jsem se jednoduše obávala toho, že by nebyly „perfektní“. Bála jsem se nechat je dělat chyby, takže jsem je okradla o mnoho důležitých příležitostí, jak se poučit, protože jsem se je příliš často snažila ochraňovat.

Nemohla jsem se dočkat, až tento poradenský styl výchovy vyzkouším a stanu se spíše rádcem a společníkem svých dětí než policajtem. Pamatuji si, když jsem to poprvé vyzkoušela se svým desetiletým synem. Byla jsem už znavená neustálým opakováním, aby si posbíral oblečení ve svém pokoji. Rozhodla jsem se tedy, že mu dám na výběr. „Jasone, můžeš si ustlat postel a posbírat oblečení, než půjdeš do školy. Pokud se rozhodneš pro tuto možnost, pak budeš mít čas dívat se na svůj oblíbený pořad v televizi, až se vrátíš ze školy. Nebo si můžeš ustlat postel a uklidit rozházené oblečení, až přijdeš ze školy. Pokud si vybereš tuto možnost, pak ses sám rozhodl, že se nebudeš moci na televizi dívat. Nechám to na tobě.“

Pochopitelně se hned napoprvé pokusil stanovené hranice posunout. Když přišel ze školy, běžel do svého pokoje a jako o závod začal sbírat oblečení a poté se zeptal, zda se může dívat na televizi. Řekla jsem mu, „Jasone, myslím, že vím, jak se cítíš. Je mi to velmi líto, ale když ses dnes ráno před odchodem do školy rozhodl, že necháš své věci poházené na podlaze, už tehdy sis sám zvolil tu variantu, že se nebudeš po návratu ze školy moci dívat na televizi. Mrzí mě to, ale můžeš se znovu rozhodnout zítra.“ Ten den se na televizi nedíval a nedíval se ani po několik následujících dní. Ale netrvalo to dlouho, než se rozhodl, že se bude na televizi dívat každé odpoledne.

Být rodičem-rádcem je mnohem zábavnější, než být direktivním rodičem a ještě důležitější je, že to změnilo můj vztah s mými dětmi. Naučily se důvěřovat samy sobě a důsledkům svých rozhodnutí.

© 2014 The Family Resource Library